8. dubna 1857 – 8. března 2022: o 165 později
Když před 165 lety vstoupily dělnice v newyorských textilkách 8. března 1857 do stávky a demonstrovaly za „desetihodinovou práci, světlé a hygienické dílny, mzdy rovnající se mzdám textilních dělníků (mužů) a krejčích“, rozhodně si nepředstavovaly, že v roce 2022 budou všechny tyto požadavky ještě vyžadovány.
Před 165 lety si rozhodně nepředstavovaly, že v roce 2022, s takovým pokrokem ve vědě a technice, v podmínkách tzv. 4. průmyslové revoluce, povede práce žen k pružné pracovní době, s rozděleným rozvrhem a nepravidelnou pracovní dobou, podzaměstnaností, zaměstnáním i během mateřské dovolené díky práci na dálku a rozvoji výpočetní techniky.
Před 165 lety si stávkující dělnice nedokázaly představit, že nezletilé dívky a chlapci budou stále oběťmi sexuálního obtěžování, přičemž ti, kdo rozhodují, a politici, se „třesou“ hrůzou z odhalení hnutí Me too ( já taky), když jsou často sami do takových skandálů zapleteni.
Před 165 lety si tyto dělnice, které tvrdě bojovaly proti policejním silám za lepší život pro sebe a své děti, nedokázaly představit, že v roce 2022 pandemie „odhalí“ tento sociálně-ekonomický systém zvaný kapitalismus na celém světě, protože komercializace zdravotnictví zanechala všechny systémy veřejného zdravotnictví bez dodávek, bez personálu, bez ICU (zdravotnických jednotek intenzivní péče; pozn. překl.), bez vybavení, což mělo za následek, že miliony lidí po celém světě umírají na nemoc, jež by se na základě pokroku medicíny dala léčit.
A před 165 lety by si určitě nikdo nepředstavoval, že v roce 2022 se lidé začnou místo tmy bát světla, protože cena elektřiny se dnes určuje na burze a žádný lidový příbytek si nemůže dovolit obrovský nárůst její ceny.
Před 165 lety si také newyorské tkadleny nedokázaly představit, že v 21. století, po dvou krvavých světových válkách, které předcházely milionům lidí a stály je životy a zničily polovinu planety, budou imperialisté na zemi opět vytvářet hranice zemí, aby měli pod kontrolou své zdroje, pustoší národy na každém místě, které napadnou, zanechají za sebou mrtvé, zraněné, uprchlíky a nevýslovnou bídu.
Dělnice z roku 1857 si tohle všechno možná nepředstavovaly, ale když stávkovaly, věděly, že stojí proti krutým zaměstnavatelům, podporovaným politickým systémem, jehož cílem bylo naplno využít jejich pracovní sílu. Možná si tyto dělnice ve svých myslích moc neuvědomovaly, co je příčinou jejich nerovnosti, ale měly kuráž postavit se a požadovat samozřejmé.
Právě této kuráže si dnes vážíme, této odvahy, kterou tyto ženy měly v tom, že nedovolily, aby se jejich sociální otroctví stalo zvykem.
O 165 let později si připomínáme a ctíme jejich boj a jejich oběť a pokračujeme tam, kde ony skončily. Světová odborová federace a světové třídní hnutí si jsou dobře vědomy základní příčiny nerovnosti žen, dvojího útlaku, kterým trpí jak kvůli svému pohlaví, tak kvůli své třídě, prohnilým hodnotám, které ovlivňují postoje a vědomí žen a mužů. Je to kapitalismus, společensko-ekonomický systém založený na využívání pracovní síly pro zisk monopolů a kapitalistů, nikoli pro blaho mnoha.
O 165 let později máme zkušenosti i znalosti. Jsme otráveni sliby, teoriemi a rétorikou, politici a odboráři nám předkládají obrácenou realitu, aby nás přesvědčili, že neexistuje žádná alternativa, že tento systém pouze existuje a musíme ho zlepšit, ale nemůžeme ho změnit. Už nás nebaví poslouchat o individuální odpovědnosti, o nerovnosti lidí jako o něčem přirozeném, o tom, že je normální mít bohaté a chudé, o tom, že chudí musí být závislí na dobročinnosti bohatých. Zkrátka, jak říkával Eduardo Galeano, snaží se nás přesvědčit, že žijeme ve světě „vzhůru nohama“, s nohama nahoře a hlavou dole.
O 165 let později říkáme, co je moc, to je moc!!!! 8. březen je dalším výročím v antologii globálního dělnického hnutí, které nám připomíná, že život se dá žít i jinak.
Víme, že po Říjnové revoluci, kdy se budovala nová socialistická společnost, patřila emancipace žen a jejich rovnoprávná účast na společenské, výrobní a kulturní činnosti k základním úkolům sovětského státu. Po krátkou, ale rozhodující dobu lidských dějin jsme žili a užívali si, co znamená přenést funkce individuální domácí domácnosti na společnost, žili a užívali jsme si ochrany mateřství, vzestupu profesního a společenského vzdělání žen.
Ale jako Světová odborová federace a globální třídní odborové hnutí jsme nikdy nestavěli muže proti ženám, ani jsme se nikdy nenechali oklamat myšlenkou, že za nerovnost a útlak žen může naše biologická diferenciace. Mao Ce-tung řekl, že „ženy mají na ramenou půlku nebe a musí si ji podmanit“. Ale druhou půlku drží muži, a my, světové třídní hnutí, chceme, aby celé nebe bylo naše, bez vykořisťování, bez diskriminace, bez chudoby a utrpení. Chceme, aby všichni lidé žili důstojně, aby rozvíjeli 100 % svého potenciálu a dovedností, aby žili svobodně, bez ohledu na pohlaví, bez ohledu na barvu pleti, bez ohledu na náboženství.
Největší poctou pro pracující ženy, které povstaly 8. března 1857, je pokračování jejich boje za rovné zacházení se ženami ve společnosti, která je rovná pro všechny. A k tomu jsme se zavázali. Náš nadcházející 18. sjezd, sjezd Světové odborové federace, který je vrcholným bodem světového dělnického hnutí, nás zastihne ještě připravenější, odhodlanější a náročnější, a to nejen pro emancipaci žen, ale celé dělnické třídy, po celé planetě. S jasnými postoji, s jasnou vizí, s bojovným duchem jako dělníci, kteří se neohnuli pod policejním násilím nebo výkřiky zavedených pořádků.
Čest a sláva stávkujícím newyorským dělnicím z roku 1857.
Boj pokračuje až do konečného vítězství!
Sekretariát SOF
překlad OSČMS
Napsat komentář